články

Jak rozeznat psychopata

Tom Chivers, zdroj: https://www.telegraph.co.uk

Existuje několik základních skutečností, které v sociálních interakcích s ostatními lidmi považujeme za samozřejmost. Předpokládáme například, že máme všichni zhruba podobný náhled na svět, že všichni známe určitá základní fakta a že slova mají pro nás všechny podobný význam. Stejně tak předpokládáme, že máme všichni podobnou představu o tom, co je dobré a co je špatné.

Pro malou (i když asi větší, než bychom předpokládali) část populace však svět funguje úplně jinak. Tihle lidé netrpí výčitkami svědomí, postrádají empatii a emoce prožívají jen velice povrchně. V krajních případech jim nemusí záležet na tom, zda žijete, nebo jste mrtví. Těmto lidem se říká psychopati. Jsou mezi nimi násilníci a vrazi, ale rozhodně takoví nejsou všichni.

Profesor Robert Hare je vězeňský psycholog a tvůrce dotazníku PCL-R, psychologické pomůcky pro hodnocení, zda zkoumaná osoba je či není psychopat. Psychopaty se zabývá už několik desítek let, pracuje s nimi ve věznicích i mimo ně. „I po čtyřiceti letech práce mě leckdy zaskočí ta emocionální nezúčastněnost, díky níž někdo s ostatními dokáže jednat jen jako s předměty, které lze bezstarostně využívat a ničit,“ konstatuje.

Naše poznatky o lidském mozku jsou stále ještě v začátcích a ještě před několika málo desetiletími byly psychologické poruchy chápány jako charakterové vady. Jen pomalu se učíme vnímat duševní onemocnění skutečně jako onemocnění – na stejné úrovni, jako jsou třeba nemoci jater či ledvin –, a podobně smýšlet i o vývojových poruchách, jako je autismus. Psychopatie tento způsob vnímání poněkud zpochybňuje. „Psychopat s vysokým skóre v PCL-R nahlíží na svět hodně odlišným způsobem,“ říká Hare. „Je to zhruba, jako by se někdo barvoslepý snažil pochopit, jak vypadá červená: v tomto případě si ale místo barvy musíme představit lidské emoce.“

Hareův test je v zásadě jednoduchý: jde o seznam dvaceti kritérií – povahových rysů hodnocených nulou, (pokud dotyčného vůbec nevystihuje), jedničkou (pokud ho vystihuje částečně) nebo dvojkou (pokud je stoprocentně výstižný stoprocentně). Na seznamu jsou tyto vlastnosti: výřečnost a povrchní šarm, velikášský pocit vlastní dokonalosti, otrlost a nedostatek empatie, patologické lhavost, lstivost a manipulativnost, absence výčitek svědomí, citová plochost, neochota přijímat zodpovědnost za své činy, sklon ke znuděnosti, parazitický životní styl, absence realistických cílů, impulzivita, nezodpovědnost, absence sebeovládání, časné problémy s chováním, kriminální činnost od raného věku, pestrost kriminálního chování, porušování podmínek podmínečného propuštění, časté sňatky a sexuální promiskuita. Čistý prototyp psychopata by dosáhl skóre 40. Třicet bodů víceméně zakládá důvod k diagnóze psychopata. „Jeden můj přítel psychiatr mi kdysi řekl: ,Když potkám někoho, kdo má 35 nebo 36 bodů, hned si všimnu, že je opravdu jiný,'“ vzpomíná Hare. „Lidé, kteří nám připadají jako mimozemšťané, bývají často z horního konce spektra.“

Je ale psychopatie duševní porucha, nebo je to jen jiný způsob existence? Při čtení uvedeného seznamu každý z nás narazí na pár kritérií, které vypozoroval u někoho, koho zná. Běžná osoba bez zločineckých sklonů dosáhne obvykle skóre 5. „Záleží na poměrech,“ vysvětluje Hare. „Jsou lidé, kteří se pohybují někde uprostřed stupnice, dost vysoko na to, aby stáli za ohodnocení, ale zas ne tak vysoko, aby to způsobovalo problémy. Často se s někým takovým přátelíme, je s ním zábava, tu a tam nás sice využije, ale jen tak nenápadně a vždycky se z toho vymluví.“ Psychopatie se s normalitou prolíná stejně jako například autismus, porucha, kterou dnes vnímáme jako spektrum.

Psychopati jsou často automaticky považováni za vrahy, zločince a vyvrhele. Taková byla například jednatřicetiletá Joanna Dennehyová, Britka, která v roce 2013 zabila tři muže a rok předtím jí byla diagnostikována psychopatická porucha osobnosti, nebo Ted Bundy, americký sériový vrah, který zřejmě usmrtil nejméně třicet lidí a který sám o sobě prohlásil: „Jsem ten nejchladnokrevnější hajzl, jakého jste kdy potkali. Prostě mě bavilo zabíjet.“ Je ale mnoho osobnostních rysů, které pro psychopaty nemusejí být nevýhodou, a dokonce se za jistých okolností mohou změnit ve výhodu. Hare a jeho kolega Paul Babiak ve své společné knize Hadi v oblecích: Když psychopaté pracují dotazováním 203 manažerů zjistili, že zhruba čtyři procenta z nich se na žebříčku PCL-R umístila dost vysoko na to, aby mohla být označena za psychopaty. Hare říká, že to nebyl náhodný vzorek v pravém slova smyslu (a že tvrzení typu „mezi manažery je deset procent psychopatů“ rozhodně nejsou pravdivá), ale dá se z toho vyvodit, že pokud chcete být úspěšnými byznysmeny, nedostatek morálních ohledů a lhostejnost k utrpení druhých vám může být ku prospěchu.

„Existují dva typy empatie,“ říká James Fallon, neurovědec z Kalifornské univerzity a autor knihy Můj vnitřní psychopat s podtitulem Neurovědcova osobní cesta na odvrácenou stranu mozku. „Kognitivní empatie je schopnost poznat, co ostatní cítí, empatie emoční je situace, kdy cítíte to, co cítí oni.“ Autisté dokáží být velice empatičtí – cítí bolest druhých – , už hůře jim jde čtení signálů, které my ostatní snadno rozšifrujeme, úsměvů a grimas, které nám napovídají, co si ten druhý myslí. Pro některé psychopaty z toho plyne značná výhoda, protože chápou, co si myslíte, ale je jim to jedno, takže vás mohou využít tak, abyste jednali proti svým zájmům.“ (Je až strašidelné, jak dobře dokáží psychopati detekovat zranitelnost. Studie z roku 2008, v níž si měli účastníci zapamatovat různé virtuální povahové charakteristiky, ukázala, že ti z nich, kteří měli vysoké skóre v PCL-R, téměř stoprocentně vnímali deprimované a neúspěšné ženy, zatímco jiné povahy si vybavovali mnohem hůře.)

Sám Fallon to ví z první ruky. V roce 2005 zkoumal zobrazení mozku psychopatických vrahů a zároveň pro jinou studii, týkající se Alzheimerovy nemoci, využil coby kontrolní skupinu mozkové skeny členů své rodiny. Ve druhé zmíněné skupině ho ale něco zarazilo. „Ne že by se z pouhého zobrazení mozku dalo stanovit, jestli je dotyčný psychopat,“ vysvětluje, „nicméně osobnost se z něj dá odhadnout poměrně slušně.“ A popisuje rozsáhlý obvod, který začíná v přední části mozku a obsahuje část zvanou arahipokampální gyrus, amygdalu a další oblasti mozku spjaté s emocemi, ovládáním náhlých popudů a empatií. Za jistých okolností jsou na magnetické rezonanci u normální osob výrazně světlejší, u psychopatů zase tmavší.

„Narazil jsem na jedno velice neobvyklé zobrazení, a tak mě napadlo, že tenhle člověk bude hodně zvláštní. Vypadalo to jako mozek některého z těch vrahů, které jsem zkoumal,“ říká. Prolomil tedy anonymizační kód, aby zjistil, jestli se toto zobrazení náhodou nezatoulalo z první studie, a s překvapením zjistil, že to je jeho vlastní mozek. „Nejdřív jsem tomu nevěnoval takovou pozornost,“ vypráví. „Později se ale mým chováním začalo zabývat několik mých přátel z řad psychiatrů, a ti mi potvrdili, že patrně patřím mezi hraniční případy psychopatie.“

Hovořit s ním je zvláštní zážitek: za celou hodinu se skoro ani nenadechne a mně dá čas sotva na tři otázky. Vypráví, jak svou vlastní rodinu často uváděl do nebezpečí, jak svého bratra vystavil působení smrtícího viru Marburg a syna zase vzal do Afriky na lov pstruhů do oblasti, kde se vyskytuje hodně lvů. „A když jsem měl v mládí opletačky s úřady,“ vzpomíná, „tedy když jsme s kamarády ukradli auto, vyráběli podomácku bomby nebo působili požáry a chytila nás policie, nedával jsem najevo nervozitu ani strach.“ Zároveň je to ale velice úspěšný a ctižádostivý člověk. Svěřuje se mi s věcmi, se kterými by se jiní asi moc nechlubili: jeho žena prý někdy říká, že si vzala „zábavného, příjemného optimistu“, jindy zase, že její muž má „temnou povahu, která se jí nelíbí“. Přes veškerou sebestřednost je milý a zábavný: mně to ale nedá a musím myslet na kritéria Hareova PCL – R: povrchní šarm, mělké emoce, velikášství a pocit vlastní důležitosti. „Dneska už vypadám děsně,“ svěřuje se šestašedesátiletý vědec, „ale v mládí jsem byl fešák – metr osmdesát, osmdesát kilo, vysportovaný, chytrý, zábavný a oblíbený.“ (Poznámka na okraj: Robert Hare upozorňuje, že jeho test by k diagnostikování rozhodně neměli používat laici.)

„Psychopaté si o sobě myslí, že jsou racionálnější než jiní lidé a že to není žádná vada charakteru,“ vysvětluje Harre. „Setkal jsem se s jedním násilníkem a jednoznačným psychopatem, který mi říkal: ,Můj problém spočívá v tom, že podle psychiatrů přemýšlím víc hlavou než srdcem. Ale co s tím mám dělat? To mám nad sebou brečet?'“

Když se jiného ptali, jestli lituje, že při vloupání pobodal člověka, odpověděl: „Proberte se laskavě! On si pár měsíců poleží v nemocnici, zato já budu hnít tady. Kdybych ho býval chtěl zabít, podříznu mu krk. Ale já už jsem takový: dopřál jsem mu dovolenou.“

Zároveň ale Hare poukazuje na to, že jakmile hovoříme o lidech, kteří nepáchají zločiny a často jsou v životě velice úspěšní, je těžké psychopatii řadit mezi poruchy. „Asi bych nedokázal vybrat ty nejúspěšnější z vyšších pater politiky, ekonomie nebo akademického světa a prohlásit o nich, že mají poruchu mozku. Jeden z vězňů, které jsem zkoumal, o sobě prohlásil, že jeho problémem je to, že je kočka v myším světě. A když srovnáte mozkové vlny kočky a myši, zjistíte, že se od sebe hodně liší.“

Podle Harea to pro mnohé z našich předků mohla být evolučně velice výhodná strategie, a výhodná může být i dnes, jelikož psychopat je zdatný manipulátor. „Může se vetřít do společenství, jako je církev nebo kulturní organizace, prohlašovat, že věří v totéž jako její ostatní členové – jenže jde samozřejmě o kočku převlečenou za myš, a než se nadějete, všechny peníze jsou fuč.“ A zmiňuje jméno Bernarda Madoffa.

Čímž se dostáváme k tématu léčby. „Psychopatie je subjektivně zřejmě ta nejpříjemnější z dušeních poruch,“ tvrdí novinář Jim Ronson, jehož kniha Test psychopatie se zabývá pojmem psychopatie a průmyslu duševního zdraví obecně. „Všechno to, díky čemu jsme v morálním slova smyslu dobří, je bolestivé, ať už je to pocit viny, nebo výčitky svědomí a empatie.“ Fallon souhlasí: „Psychopati jsou schopni pracovat velice rychle a působí, jako by měli vyšší IQ, než ve skutečnosti mají, protože jim nestojí v cestě morální ohledy.“

Pychopati tedy jsou často se svým stavem spokojení a jejich „léčba“ je komplikovaná. „Kolik psychopatů z těch, co nejsou ve vězení, jde dobrovolně za psychiatrem? Nestává se to,“ říká Hare. Po těch, kteří ve vězení jsou, se samozřejmě často požaduje, aby se účastnili „terapeutických sezení či nácviku empatie, případně aby mluvili s rodinami obětí.“ Jenže právě proto, že psychopati postrádají empatii, to nefunguje. „Lepší je říct jim: Poslyšte, je ve vašem vlastním zájmu změnit své chování, jinak si tu posedíte ještě hezky dlouho.“

Hareovy názory zřejmě padly na úrodnou půdu například na britském ministerstvu spravedlnosti: v britských směrnicích pro práci s vězni s poruchou osobnosti se radí, že „vysoce psychopatické osobnosti“ jsou obvykle „velmi odolné proti léčbě“ a že „nejúčinnější zásahy jsou ty, které se soustředí na jejich vlastní zájmy, na to, co vězeň od života očekává – a pak je třeba s ním na rozvoji těchto schopností pracovat tak, aby fungovaly nikoliv proti společnosti, ale v jejím zájmu.“

Pokud někomu v mozku chybí ony morální kvality, které my ostatní považujeme za samozřejmé, nic s tím nenadělá – barvoslepý člověk také nemůže zčistajasna začít vnímat barvy. Kde je tu ale prostor pro pojem morální odpovědnosti? „Právní systém tradičně předpokládá, že všichni lidé jsou si před soudem rovni. To je ale prokazatelně falešná představa,“ říká neurovědec David Eagleman, autor knihy Inkogito: tajný život mozku. Podle něj by právo nemělo pracovat s pojmem viny, nýbrž s pravděpodobností, že se někdo zločinu dopustí znovu, a s delšími tresty pro ty zločince, kteří představují trvalé nebezpečí. Už dnes se PCL-R používá coby součást algoritmů, které dělí vězně podle pravděpodobnosti recidivy. „Přesně totéž dělají pojišťovny při vyhodnocování životních pojistek, kdy zjišťují, v jakém věku dle jejich názoru dotyčný zemře. Nikdo si nemyslí, že by doopravdy věděly, kdy kdo umře. Jsou ale schopny hrubých odhadů, které přispívají k mnohem větší efektivitě systému.“

Rozhodně by to podle něj nevedlo k situaci známé ze sci-fi filmu Minority Report, kde byli lidé, kteří by pravděpodobně spáchali zločin, zatýkáni ještě dřív, než se onoho zločinu dopustili. „Proč? Proto, že vysokého stupně psychopatie dosahuje ve společnosti relativně dost lidí, asi jedno procento,“ vysvětluje. „Ne ze všech se ale stanou zločinci. Mnozí z nich naopak díky své výřečnosti, osobnímu kouzlu a schopnosti jít přes mrtvoly dosahují velkých úspěchů. Stávají se z nich vysoce postavení manažeři, vrcholoví sportovci nebo vojáci. Jsou to lidí ctění pro svou odvahu, upřímnost a schopnost překonávat překážky. To, že je někdo psychopat, ještě neznamená, že se určitě dopustí zločinu.“ Pro britský i americký právní systém je zásadní, že nelze nikoho potrestat preventivně. A to se podle Davida Eaglemana nikdy nezmění – nejen z důvodů morálních a filosofických, ale zejména z těch praktických. Scénář filmu Minority Report je čirá fantazie. „I když známe něčí osobností typ a bůhvíco ještě, nemůžeme předpovědět, co udělá, protože život je složitý a zločin vždycky zapadá do určitého kontextu. Jakmile však už někdo zločin spáchal, jakmile už tuto společenskou hranici překročil, pak máme mnohem silnější statistické možnosti odhadu, čeho se pravděpodobně dopustí v budoucnu. Do té doby to nemůžeme vědět.“

Při rozhovorech se všemi uvedenými odborníky jsem si všiml, že navzdory zjevnému úsilí o psychopatech hovoří jako o „nich“, skoro jako o nějakém zvláštním živočišném druhu. Na osobě, které chybí emoce a empatie, je něco až jedinečně znepokojivého, jsou to tvorové z legend o podstrčených dětech, z knížek jako Midwichské kukačky, z filmů o Hannibalu Lecterovi. „Určitě už jste někdy viděli, jak dítě se zájmem lupou zkoumá mravence,“ říká Hare. „A teď i představte, že dospělý psychopat stejně nakládá s lidmi. Běhá z toho mráz po zádech.“ Ronson mi navrhoval, abych si promluvil ještě s jednou osobou – tentokrát ženou –, která sama sobě diagnostikovala psychopatii, ale já se k tomu nepřiměl. Byl jsem z toho nesvůj asi tak, jako kdyby mi navrhoval, abych zkusil komunikovat s mrtvými.